Jsou tu dvě hlavní zásady léčení:
- Respektovat všechny souvislosti při určování nemoci a její léčbě
- PREVENCE – vyjádřeno zásadou: léčit nemoc, dokud ještě nepropukla, tedy snažit se žít v souladu s přeměnami čchi v okolí a organizmu a tak ho nezatěžovat nežádoucími činnostmi, které jeho harmonii narušují
Diagnostika nemoci Při hledání kořene nemoci se postupuje podle čtyř způsobů vyšetření: zrakem, sluchem, dotazováním a vyšetřením pulzu. Lékař postupně zjišťuje barvu a stav příslušných tělesných struktur, jak byly vyjmenovány výše. Všímá si celkového vzhledu a projevu pacienta, zvláštní pozornost je věnována jazyku, na jehož stavu a v zhledu je postaven celý jeden způsob diagnostiky chorob podle čínské medicíny. Tento postup staví na zásadě, že vše, co se děje uvnitř, se projevuje navenek a podle toho lze poznat stav vnitřních orgánů a zjistit příčinu nemoci. Dále je posuzován zvukový projev pacienta – jeho hlas, způsob mluvy, intenzita kašle, dýchání, vzdychání a podobné indicie, které se také váží ke stavu jednotlivých orgánů. Přesně cílenými dotazy zjišťuje tělesné pocity částí těla, apetit k jídlu, pohybu a podobně a také dřívější onemocnění. To vše utvoří celkový pohled na pacienta. S dostatečnou praxí lze mnoho vyčíst z pulzu. Staří čínští lékaři v tomto umění velmi vynikali a jejich závěry byli přesné. Jedině po takto komplexním vyšetření lékař určí diagnózu a postup léčby. Často nemusí být akutní problém příčinou vzniku daných obtíží a zdánlivě je léčeno „něco jiného“. Tedy původní problém jednoho orgánu souhrou zřetězil na další související a tam došlo k
projevu nemoci. Léčen proto bude orgán, který je původní příčinou onemocnění a je prvním okem řetězení obtíží, aby se odstranila ta nejhlubší příčina, bez jejíhož odstranění by se nemoc vracela.
Léčba na základě diferenciální diagnostiky Je to základní postup při určování příčiny nemoci. Je-li organizmus zdravý, projevuje se to celkově příznaky, jako jsou jiné příznaky zase charakteristické pro nemoc. Pro určení správné diagnózy – povahy a příčiny nemoci je nutné znát přesně obojí. Symptomy jsou jednotlivé příznaky značící chorobnou změnu části organizmu (bolesti břicha, průjem, rýma atd.), ale mají smysl pouze v celkovém obrazu Syndromů – souborů příznaků pro určité onemocnění, jeho charakter a etapu průběhu. Nemoc – je narušení rovnováhy jin a jangu nebo čchi a krve z vnitřní nebo vnější příčiny a tak dojde k onemocnění orgánu. Projevuje se to jednotlivými příznaky = symptomy avšak ty se nemusí opakovat, protože stejná nemoc může mít různé příčiny a tak i jiné příznaky a naopak různé nemoci mohou mít v určitých stádiích stejné příznaky. Proto se dává velký důraz na Syndormy = soubor příznaků = celkový zjev pacienta. Ani ty však nemusí být shodné kvůli různým stadiím nemoci a jejím možným různým příčinám. Není proto důležitá konkrétní nemoc jakožto definice a název, ale léčí se vždy syndromy (např. je třeba léčit klesání čchi, jež má za následek průjmy nebo hemeroidy nebo poklesávání dělohy), které ji provázejí v přesné aktuální situaci a v kontextu s ročním obdobím, proto nemoc hodnotí podle:
- Životního stylu pacienta, příznaků, syndromů.
- Čtvera vyšetření (zrakem, sluchem, dotazováním a vyšetřením pulzu)
- Zařazována podle osmi kategorií, je-li: jinová, jangová, povrchová, vnitřní, horká, chladná, z plnosti, z prázdnoty.
- Podle diagnostiky orgánů cang a fu
- Podle stavu čchi, krve a tělesných tekutin
- Podle pohybu čchi v šesti drahách
- Podle tří zářičů
- Podle příčin nemoci – vnitřních (emoce) a vnějších (atmosférické vlivy)
Po určení nemoci se opět vrací k syndromům a ty se posuzují s větší přesností, aby byla zvolena opravdu přesná metoda léčby, například nastydnutí může způsobit jak větrný chlad tak větrná horkost a je potřeba je vyhánět odlišně. Je tedy jasné, že v čínské medicíně nenaleznete paušální zjednodušování, které je časté pro západní medicínu, kdy se častěji odstraňuje pouze příčina a ne kořen nemoci. V čínské medicíně platí: pokud jsou u různých nemocí syndromy stejné – léčí se stejně, jsou-li u stejné nemoci syndromy různé, léčí se různě.
Použitá literatura
